Tekla, drvoštěp a jeřábník

Rod Kuttnerů je v kopcích Mühlviertelu doma déle, než sahají liebenauské matriky. Kolem roku 1740 hospodaří v osadě Schanz, na gruntu číslo 8, sedlák Johann Kuttner se ženou Elisabeth — nejhlubší doložený předek rodu. Jeho rodiče už matrika nezachytila: liebenauská kniha začíná teprve rokem 1757 a starší křty leží v mateřské faře Unterweißenbach.

Z Johannových dětí známe pět — Josefa, Mathiase, Philippa, Elisabeth a Michaela. Rozešli se po okolních gruntech tak, že roku 1826 sedí Kuttnerové na čtyřech usedlostech kolem Liebenau najednou, vesměs sedláci pod panstvím Ruttenstein.

Nejstarší syn Josef (* 9. listopadu 1768 v Schanz) se objevuje jako hospodář na gruntu jménem Großfilzau, číslo 31, kousek za vsí Liebenau; jak přesně se ze Schanz na Großfilzau dostal, zatím nevíme. Žádný velkostatek — císařský katastr ho vede jako osminového sedláka. S manželkou Annou Marií tu měl mimo jiné syna Michaela a dceru Marii.

Michael se 27. listopadu 1832 oženil s Annou Marií Jankovou, dcerou sedláka ze sousedního gruntu Steinhagmüller. A na Großfilzau se jim 24. dubna 1840 narodila dcera Thekla.

Grunt dědil jediný syn; ostatní děti šly do služby a do světa. Thekla byla dcera, která nedědila — a velmi pravděpodobně právě ta služka, která o pětadvacet let později stála svobodná a těhotná před branou linecké porodnice.

A grunt Großfilzau? Stojí dodnes — totiž jeho místo. Leží na severozápadním okraji Liebenau, u silnice od Glashütten, tam, kde podle císařského katastru stávala skupina stavení. Dnes je hned vedle lyžařský areál a na místě samotného gruntu stojí novější stavení — ale poloha sedí a po dvou stech letech ji lze najít na letecké mapě.

Z gruntu se dědictví nedostalo na všechny. Tekla Kuttnerová — dcera, která nedědila — opustila Großfilzau a octla se ve službě. Liebenau leží v kopcích Mühlviertelu, pár hodin chůze od českých Nových Hradů — kraj, kde se čeština a němčina mísily v jedné vsi a kde děvečky z obou stran hranice sloužily na týchž statcích.

V zimě roku 1865 Tekla odešla — nebo byla poslána — do Lince, do zemské porodnice. Svobodná služebná s dítětem by místo nedostala; porodnice rodičky nesoudila a rodila zdarma, výměnou za to, že dítě převzal přilehlý nalezinec. Dvacátého čtvrtého ledna 1865 Tekla porodila dvojčata. O dva dny později je městský kooperátor Carl Kessl pokřtil jmény Franz a Eduard. V křestní knize porodnice, která v Linci sídlila v domě číslo 272, je u obou chlapců kolonka otce prázdná a u matky jediné slovo: unehelich, nemanželské.

Nalezinec pak děti rozeslal za malý plat pěstounům na venkov. Franz putoval přes hranici zpátky do Čech, na novohradské panství hrabat Buquoyů — do Petříkova čp. 21, k hraběcímu hajnému Fialovi. Co se stalo s Eduardem, nevíme. Co se stalo s Teklou, nevíme. Spis lineckého nalezince, který obojí může vědět, leží dodnes v zemském archivu v Linci — a čeká.

Z nalezence vyrostl hraběcí drvoštěp — dřevorubec v buquoyských lesích, námezdní dělník bez vlastní střechy. Žil v Petříkově čp. 21, u hajného Fialy, a o pár chalup dál tam sloužila osmnáctiletá Kateřina Tetourová. Pocházela z Jiterní Vsi — vsi, která se tehdy ještě jmenovala Nová Ves — z domku čp. 12, jako dcera domkáře Kašpara. Tetourové seděli v Jiterní Vsi a sousedních Šalmanovicích po generace; rod tak rozvětvený, že si církev při jejich svatbách musela vypomáhat dispensemi od pokrevního příbuzenství. Kateřina byla dítětem otcova stáří, dcerou z druhého manželství; Kašparovi táhlo na šedesát, když se narodila, a její dědeček Jakub, chalupník z téže vsi čp. 8, se podepisoval třemi křížky.

Desátého listopadu 1891 je olešnický farář Jan Leman oddal. Ženich doložil plnoletost křestním listem farního úřadu v Linci číslo 664; nevěstě, neplnoleté sirotě po otci, dal svolení okresní soud v Třeboni. Mlynář a sedlák z Petříkova jim šli za svědky.

Následujících pětadvacet let je kronika dřiny a pohřbů. Po svatbě se mladí přesunuli do sousedního Těšínova a stěhovali se tam po cizích podnájmech — čp. 47, čp. 40, zase 47, nakonec 37 — a Kateřina porodila nejméně sedm dětí. Tři z nich pochovali malé: Marii na zánět průdušek, Terezii v půl roce, malého Františka na černý kašel. Přežili Vojtěch, Jan, Marie a Alžběta. Kmotry všech dětí byli petříkovští Fialovi — hajný a jeho žena, jediná „rodina“, kterou nalezenec měl.

František Kuttner zemřel 10. září 1916, uprostřed války, jednapadesátiletý — ve Vídni. Proč tam byl, zatím nevíme; do jílovické matriky došel jen úřední lístek farnosti Meidling, dělnické čtvrti plné vídeňských Čechů. Domů se tělo nevozilo. Kateřina ovdověla ve třiačtyřiceti a dožila tam, kde celý život sloužila — zemřela 19. května 1931. Pro jejího vnuka, který k ní chodil ze školy, to byla prostě babička z Petříkova.

Marie Kuttnerová se narodila 10. srpna 1904 v Těšínově čp. 47 a jméno dostala po sestřičce, která zemřela jedenáct let před ní. Bylo jí dvanáct, když otec zemřel ve Vídni, a osmnáct, když 26. října 1922 porodila syna. Jméno otce do matriky neuvedla — a tak se příběh nalezencova rodu zopakoval o generaci dál: Jaroslav dostal příjmení po matce, stejně jako kdysi jeho děd po Tekle.

Marie odešla za prací do Písku. V domě v Rybářské ulici 33 bydlel i František Řeřicha, obuvník píseckého Baťova závodu, vdovec — shodou osudu narozený ve Vídni XII., v témže Meidlingu, kde zemřel Mariin otec. Vzali se 22. ledna 1933 v písecké děkanském chrámu; malému Jaroslavovi bylo deset a poprvé měl „tátu“ a nevlastního bratra Miloslava.

Nevydrželo to. V srpnu 1937 krajský soud v Písku manželství rozvedl. A o devět měsíců později, 28. května 1938, Marie zemřela v písecké okresní nemocnici na cukrovku — nemoc, na kterou se v té době umíralo, pokud člověk neměl na inzulin. Bylo jí třiatřicet. Pohřbili ji na obecním hřbitově v Písku; jejímu synovi bylo patnáct a půl.

Sirotek Jaroslav Kutner — dvě t se někde mezi matrikou a úřady ztratila — se po matčině smrti uchýlil k tetě do Ostrolovského Újezda a vyučil se obuvníkem, řemeslu nevlastního otce. Bylo mu osmnáct, když si ho v srpnu 1941 našla válka: 26. srpna nastoupil jako totálně nasazený do Stahlwerke Braunschweig ve Watenstedtu, obřího zbrojního komplexu Reichswerke Hermann Göring u Salzgitteru. Bydlel v lágru Heerte A I a v ocelárně se vyučil tomu, co ho pak živilo celý život — řízení jeřábu.

Na jaře 1944 prošel nemocnicí v Barumu a 31. května 1944 ho v provozu — podle jeho slov při náletu — zasáhl těžký úraz: roztříštěný kotník, proražená lebeční kost. Půl roku ležel v brunšvické zemské nemocnici; domů se vrátil na podzim 1944, o holi, ale živý. Po válce nastoupil jako jeřábník k ČSD do Borovan a dělal náčelníka tamního Sokola.

A pak přišel 9. červen 1950, devět hodin večer, podnájem v Borovanech čp. 166. Zatčení. Jaroslav se v očích StB stal členem „protistátní teroristické skupiny“ kolem Ivo Šimka z Trhosvinenska — vyšetřovatelé sami ho v spisech vedli jako osobu svedenou, ale na tom nezáleželo. Státní soud v Praze vynesl rozsudek 26. října 1950 — v den jeho osmadvacátých narozenin: sedmnáct let. Čtyři spoluobžalovaní dostali doživotí.

Z vězení se vrátil po sedmi letech, nejpozději v polovině roku 1957. Oženil se s Miroslavou Kolářovou, poštovní doručovatelkou z Borovan, a v březnu 1958 se jim narodil syn Jaroslav. Pracoval, mlčel a 14. října 1977 zemřel, pětapadesátiletý.

Pátrání pokračuje. Odkud Tekla pocházela, už víme — z gruntu Großfilzau. Spis lineckého nalezince teď má potvrdit poslední článek (že právě tahle Thekla je matkou dvojčat) a prozradit, co se stalo s jejím dvojčetem Eduardem. Ve Vídni čeká ohledací protokol z roku 1916, v Praze vězeňský spis z padesátých let, v Borovanech matrika s křestním zápisem, který jediný může nést jméno Jaroslavova otce. A nad rakouskými kořeny visí ještě jedna otázka: kdo byli rodiče sedláka Johanna ze Schanz — odpověď leží nejspíš v matrikách mateřské fary Unterweißenbach, za hranicí roku 1757. A pokud česká matrika o Jaroslavově otci mlčí, zbývá ještě jedna cesta: test Y-DNA mužů rodu, který může přes shody s jinými testovanými ukázat na příjmení otcovy rodiny.

Tři generace tohoto rodu se narodily bez otce v matrice: František roku 1865, Jaroslav roku 1922 — a mezi nimi Marie, která obě spojila. Tahle stránka je pokus poskládat z matrik, spisů a kartoték, co se o nich ještě poskládat dá. Doplňujeme ji, jak archivy odpovídají.