Tekla, drvoštěp a jeřábník

Rod Kuttnerů je v kopcích Mühlviertelu doma déle, než sahají liebenauské matriky — nejpozději od třicátých let 18. století sedí v osadě Schanz. Na gruntu číslo 8 tam ve druhé polovině století hospodaří sedlák Johann Kuttner, narozený kolem roku 1739, se ženou Elisabeth roz. Sigl z Kollucken — nejhlubší bezpečně doložený předek rodu. Vzali se 23. listopadu 1767; Johann zemřel na témže gruntu roku 1797 v osmapadesáti letech. Jeho rodiče už matrika nezachytila: liebenauská kniha začíná teprve rokem 1757 a starší křty leží v mateřské faře Unterweißenbach.

Z Johannových dětí známe pět — Josefa, Mathiase, Philippa, Elisabeth a Michaela. Rozešli se po okolních gruntech tak, že roku 1826 sedí Kuttnerové na čtyřech usedlostech kolem Liebenau najednou, vesměs sedláci pod panstvím Ruttenstein.

Nejstarší syn Josef (* 9. listopadu 1768 v Schanz) prošel cestou, jaká se v té době povedla málokomu. Začínal jako nádeník — Tagwerker bez půdy; ještě při křtu prvních dětí kolem roku 1794 ho matrika takto vede. O pár let později už je z něj Bauer, sedlák, hospodář na gruntu Großfilzau čp. 31 kousek za vsí Liebenau. Žádný velkostatek — císařský katastr ho roku 1826 vede jako osminového sedláka — ale na nádeníka pozoruhodný vzestup. Jak se nádeník k vlastní půdě dostal — koupí, přiženěním, nebo převzetím uvolněné usedlosti — zatím nevíme; kupní smlouvu ani předávací zápis v ruce nemáme a čekají v ruttensteinské gruntovní knize. S manželkou Annou Marií roz. Wurm ze sousedních Glashütten, kterou si vzal roku 1793, tu měl mimo jiné syna Michaela. Dožil na gruntu jako výměnkář a zemřel na jaře 1840 v jedenasedmdesáti letech; úmrtní matrika, která věk zemřelých jen odhadovala, mu zapsala třiasedmdesát.

Michael se 27. listopadu 1832 oženil s Annou Marií Jankovou z mlýnské usedlosti Windhagmühl. Její otec Michael Janko nebyl zdejší — narodil se roku 1750 ve Steinwaldu u Sandlu, kousek od české hranice, a ženil se až v jedenapadesáti letech; Anna Maria byla dcerou jeho stáří a přišla na svět, když mu táhlo na šedesátku. A na Großfilzau se pak 24. dubna 1840 narodila dcera Tekla — v matrice psaná Thekla.

Grunt dědil jediný syn; ostatní děti šly do služby a do světa. Tekla byla dcera — a dcery na gruntu nedědily. Právě tahle nedědící dívka z Großfilzau je tatáž Tekla, kterou potkáme v příštím zápise — o pětadvacet let později a v docela jiné situaci. Že jde skutečně o ni, potvrdil roku 2026 porodní protokol lineckého ústavu: jako rodičku dvojčat uvádí pětadvacetiletou „Theklu Kuttner“ z Liebenau v okrese Weißenbach — příjmení, domovská obec i věk sedí (bylo jí čtyřiadvacet, do pětadvacátých narozenin zbývaly tři měsíce).

A grunt Großfilzau? Původní stavení se nedochovalo, jeho místo ale známe přesně. Leží na severozápadním okraji Liebenau, u silnice od Glashütten, tam, kde podle císařského katastru stávala skupina stavení. Dnes je hned vedle lyžařský areál a na místě samotného gruntu stojí novější stavení; poloha sedí, ověřená překrytím staré katastrální mapy s dnešním leteckým snímkem. Pozor jen na čísla — dnešní „Liebenau 31“ je už jiný dům.

Liebenau leží v kopcích Mühlviertelu, blízko hranic s Čechami. Tady někde, na některém z okolních statků, sloužila Tekla Kuttnerová — a v zimě roku 1865 odtud odešla, nebo byla poslána, do zemské porodnice v Linci.

Pro svobodnou služku znamenalo nemanželské dítě konec obživy — s dítětem by ji nikdo do služby nevzal. Zemská porodnice byla útočiště, které rodičky nesoudilo. Nejchudší tu rodily zdarma, na účet zemského porodního a nalezineckého fondu — Tekla ale byla zapsána do třetí, platící třídy a protokol její účet rozepisuje položku po položce: „Einkaufstaxe“, vstupné dítěte do nalezince, dělala 21 zlatých za hlavu — u dvojčat tedy 42 — a k tomu devět dní ošetřování po 60 krejcarech. Dohromady 47 zlatých 40 krejcarů; a sloupec vedle dosvědčuje, že částka byla skutečně zaplacena: 46 zlatých složeno předem, zbylý zlatý a čtyřicet krejcarů doplaceny. Pro představu: starší děvečka si za celý rok služby vydělala — vedle stravy a přídavků — deset až dvanáct zlatých. Kdo ty peníze za služku zaplatil — ona sama z úspor, její rodina, nebo otec dvojčat — protokol neříká. Je to ovšem otázka, která se sama nabízí.

Dvacátého čtvrtého ledna 1865 Tekla navečer porodila dvojčata. O dva dny později je městský kooperátor Carl Kessl pokřtil jmény Franz a Eduard. V křestní knize porodnice, která v Linci sídlila v domě číslo 272, je u obou chlapců kolonka otce prázdná a u matky jediné slovo: unehelich, nemanželské.

Z porodnice obě dvojčata 27. ledna 1865 předali do přilehlého nalezince a ten je pak rozesílal za malý plat pěstounům na venkov — ven, do pěstounské rodiny, šlo jedno z nich 4. dubna 1865. Kterého z dvojčat a ke komu tehdy poslali, protokol neříká. Jisté je, kde Franz vyrostl: přes hranici zpátky v Čechách, na novohradském panství hrabat Buquoyů — v Petříkově čp. 21, u hraběcího hajného Fialy, kde ho sčítání roku 1890 vede jako pětadvacetiletého čeledína. Co se stalo s Eduardem, nevíme — a nejspíš se to už nedozvíme. Hornorakouský zemský archiv roku 2026 prohledal své fondy a odpověděl: dochoval se porodní protokol ústavu, který jmenuje rodičku i obě dvojčata, ale podrobný nalezinecký spis — ten jediný, který by Eduardův další osud zachytil — se nedochoval. Linecká stopa tím končí.

Tehdejší Jílovicko bylo dobovým tiskem označováno za kraj „tak zaplavený nalezenci, že přijímání nalezenců se stalo zde řemeslem a učinilo osadu zdejší světoznámou“. Že linecký nalezenec skončil v pěstounské péči zrovna tady, tedy nebylo nic neobvyklého — byl jedním z mnoha. Neobvyklé bylo, že přežil, zakořenil a založil rodinu.

Z nalezence vyrostl hraběcí drvoštěp — dřevorubec v buquoyských lesích, námezdní dělník bez vlastní střechy. Žil v Petříkově čp. 21, u hajného Fialy, a o pár chalup dál tam sloužila Kateřina Tetourová. Pocházela z Jiterní Vsi — vsi, která se tehdy ještě jmenovala Nová Ves — z domku čp. 12, jako dcera domkáře Kašpara. Kašpar Tetour se narodil roku 1814 a Kateřina byla dítětem jeho stáří, dcera z druhého manželství: bylo mu skoro šedesát, když přišla na svět. Tetourové seděli v Jiterní Vsi a sousedních Šalmanovicích po generace; rod tak rozvětvený, že si církev při jejich svatbách musela vypomáhat dispensemi od pokrevního příbuzenství. Kašparův otec Jakub, chalupník z téže vsi, se ještě podepisoval křížky a přivedl si ženu Rozalii roz. Janeček až z Bukvice u Trhových Svinů.

Desátého listopadu 1891 je olešnický farář Jan Leman oddal. Ženich doložil plnoletost křestním listem farního úřadu v Linci číslo 664; nevěstě, neplnoleté sirotě po otci, dal svolení okresní soud v Třeboni. Mlynář a sedlák z Petříkova jim šli za svědky. Prvorozená dcera Kateřina, narozená půl roku před svatbou, byla sňatkem legitimována — z nemanželské se rázem stala manželskou.

Následujících pětadvacet let je kronika dřiny a pohřbů. Po svatbě se mladí přesunuli do sousedního Těšínova a stěhovali se tam po cizích podnájmech — čp. 47, čp. 40, zase 47, čp. 8, nakonec 37 — a Kateřina porodila nejméně osm dětí. Tři z nich pochovali malé: první Marii ještě jako nemluvně na zánět průdušek, Terezii jako tříměsíční na střevní katar, malého Františka v osmi měsících na černý kašel. Přežili Kateřina, Vojtěch, Jan, druhá Marie a Alžběta. Kmotry všech dětí byli petříkovští Fialovi — hajný Vojtěch (psaný i jako Adalbert či Albert) a jeho žena Kateřina, jediná „rodina“, kterou nalezenec měl.

Sčítání z roku 1910 rodinu zastihlo v podnájmu v čp. 8. František je v něm veden jako lesní dělník a Kateřina jako polní nádenice — ale v archu o domácích zvířatech je týž František zapsán jako rolník se dvěma kusy hovězího dobytka a pod záznamem zůstal jeho vlastnoruční podpis. Drvoštěp, který si držel dvě krávy: víc soběstačnosti si námezdní rodina dovolit nemohla. A ještě jeden detail: v domácnosti tehdy žila roční schovanka, cizí dítě v péči. V kraji, kde se přijímání nalezenců „stalo řemeslem“, měl teď schovance bývalý nalezenec sám.

Kde zemřel sám František, jsme dlouho četli špatně — první stopy vedly do Vídně. Mohl za to úřední lístek z vídeňské fary Meidling, který kdysi dorazil do jílovické matriky a nasměroval pátrání za hranice. Jenže ve třech nezávislých vídeňských pramenech se nic nenašlo — a ještě sčítání na silvestra 1910 ho ostatně vede doma v Těšínově. Originál jílovické úmrtní matriky nakonec vídeňskou stopu vyvrátil úplně: František Kuttner zemřel 10. září 1916 doma v Těšínově č. 37, jednapadesátiletý, na zánět po zlomenině nohy — skoro jistě úraz v lese. Téhož dne mu osobní děkan Tomáš Buška udělil poslední pomazání, druhý den ohledač Jan Vejvoda vystavil ohledací lístek a 12. září ho pohřbili na farním hřbitově v Jílovicích. Drvoštěpem z názvu této kroniky byl do posledního dne — práce v lese ho nakonec zabila. Žádná Vídeň — a tělo se nikam nevozilo.

Kateřina ovdověla ve třiačtyřiceti. Sčítání roku 1921 ji zastihlo pořád v Těšínově čp. 37, v čele zbytku domácnosti: doma ještě syn Jan a patnáctiletá Alžběta, k tomu dva podnájemníci s vídeňskou domovskou příslušností. Šestnáctiletá Marie už sloužila jako děvečka na usedlosti o pár čísel dál — rodina bez otce se rozcházela do služby. Na stará kolena se Kateřina vrátila do Petříkova; vnuk Jaroslav u ní tři školní roky bydlel a znal ji prostě jako babičku z Petříkova. Zemřela 19. května 1931.

Marie Kuttnerová se narodila 10. srpna 1904 v Těšínově čp. 47 a jméno dostala po sestřičce, která zemřela jedenáct let před ní. Bylo jí dvanáct, když otec zemřel, a osmnáct, když 26. října 1922 porodila syna. Jméno otce do matriky neuvedla — a tak se příběh nalezencova rodu zopakoval o generaci dál: Jaroslav dostal příjmení po matce, stejně jako kdysi František po Tekle.

V šestnácti sloužila jako děvečka na těšínovské usedlosti Vavřince Třebína; pak odešla za prací do Písku. V domě v Rybářské ulici 33 bydlel i František Řeřicha, obuvník píseckého Baťova závodu, vdovec — rodák z Vídně, z dělnické čtvrti Rudolfsheim. Vzali se 22. ledna 1933 v píseckém děkanském chrámu; malému Jaroslavovi bylo deset a poprvé měl „tátu“ a nevlastního bratra Miloslava.

Nevydrželo to. V srpnu 1937 krajský soud v Písku manželství rozvedl. A o devět měsíců později, 28. května 1938, Marie zemřela v písecké okresní nemocnici na cukrovku — nemoc, na kterou se v té době umíralo, pokud člověk neměl na inzulin. Bylo jí třiatřicet. Pohřbili ji na obecním hřbitově v Písku; jejímu synovi bylo patnáct a půl.

Sirotek Jaroslav Kutner — dvě „t“ se někde mezi matrikou a úřady ztratila — se po matčině smrti uchýlil k tetě Alžbětě do Ostrolovského Újezda, k matčině sestře provdané za tamního zedníka Jakuba Zajmla; právě ona je ta „teta z Ostrolovského Újezda“ z rodinného vyprávění. Vyučil se obuvníkem, řemeslu nevlastního otce, a ještě jako písecký dorostenec hrál fotbal za SK Slavoj Písek — první korálek nitky, která se rodem potáhne až dodnes.

Bylo mu osmnáct, když si ho v srpnu 1941 našla válka: 26. srpna nastoupil jako totálně nasazený do Stahlwerke Braunschweig ve Watenstedtu, obřího zbrojního komplexu Reichswerke Hermann Göring u Salzgitteru. V ocelárně se vyučil tomu, co ho pak živilo celý život — řízení jeřábu. Bydlel v dělnickém lágru (od roku 1943 v táboře Heerte A I). Z dobových soupisů víme, že už v červnu 1941 bylo u Stahlwerke přes sto třicet Čechů a že za války zemřelo v salzgitterském komplexu více než sto Čechů — náletem, úrazem, vyčerpáním. Jaroslav měl štěstí, že nebyl mezi nimi.

Na jaře 1944 prošel nemocnicí v Barumu a 31. května 1944 ho v provozu — podle jeho slov při náletu — zasáhl těžký úraz. Ve své poválečné výpovědi ho popsal jako „roztříštěný kotník na levé noze a proraženou lebeční kost“; půl roku ležel v brunšvické zemské nemocnici a domů se vrátil na podzim 1944 živý — s němčinou, kterou si z Říše přivezl, a se špatnou pamětí, která mu po ráně do hlavy zůstala; sám si na ni ve výpovědi stěžoval. Levá noha se nezahojila docela: roku 1954 mu vězeňský lékař zapsal na koleně přes dvacet centimetrů dlouhou jizvu a trvale omezenou pohyblivost — kotník z jeho výpovědi a koleno z vězeňské zprávy přitom míří na stejnou nohu. Po válce nastoupil jako jeřábník k ČSD a v Borovanech se zapojil do Sokola. A ta zraněná noha o sobě v jeho životě dá vědět ještě nejednou.

Co ho přivedlo do maléru, líčí soudní a vězeňský spis — i jeho vlastní výpověď ve vyšetřovacím svazku — překvapivě střízlivě. Jaroslav byl dělník bez majetku, od roku 1945 člen KSČ. Když byl po válce nemocný, požádal stranu, aby ho doporučila na místo školského tajemníka — administrativní práci, na kterou by mu i s nemocnou nohou síly stačily. Strana ho nedoporučila; prvního dubna 1950 jí vrátil stranickou legitimaci (úřady to vedou jako „vyloučen“, on sám říká, že „vystoupil“). Z té uražené ješitnosti — slova jsou soudu — se přidal ke skupině kolem mladého učitele Ivo Šimka z Trhosvinenska, kterého znal už od roku 1944, kdy bydlel u jeho tety v Ostrolovském Újezdě. Devátého června 1950 v devět večer si pro něj přišli do podnájmu v Borovanech čp. 166; domovní prohlídka proběhla „za přítomnosti bytné Kolářové“.

Obžaloba zněla: velezrada. Mezi šestnácti obžalovanými byl Jaroslav v pořadí devátý. Podle spisu slíbil skupině opatřit zbraně, zprostředkoval napojení dvou dalších mužů a přičinil se o to, že se pušky a pistole skupiny ukryly ve stodole v Radosticích; jeho jméno padlo i v nikdy neuskutečněném plánu přepadnout pro zbraně strážnici letiště v Plané. „Pomáhal ukrývati zbraně,“ shrnuje to úředně osobní spis. Jak pevná ta zjištění jsou, je ovšem otázka: protokol z roku 1957 popisuje, že výpovědi z roku 1950 z obžalovaných páčili pod pohrůžkou bití a trestu smrti. Co stálo v „doznáních“, je proto třeba číst s rezervou. I v jeho vlastní výpovědi ostatně vychází role spíš okrajová: dva muže se skupinou seznámil — budějovického úředníka Špilauera a Felixe Bíchu, kamaráda od dráhy z Borovan —, na rozhodující noční schůzku ale s Bíchou nepřišel, „od té doby mě už nikdo ze skupiny nezval“ — a žádné z akcí, které Šimek se Špilauerem chystali, se podle svých slov nezúčastnil.

Přelíčení proběhlo na sklonku října 1950 — pražský Státní soud podle dobového tisku i pozdějších vzpomínek zasedl přímo v Trhových Svinech, aby výstraha dopadla tam, kde skupina působila. Vrcholem byla závěrečná řeč státního prokurátora — učebnice dobové rétoriky. Bezpečnosti děkoval, že zatčením „zachránila lidské životy“, sabotáže v době míru líčil jako „jednání ustupujícího nepřítele za války“, dovolával se Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova a proti nim stavěl „pomahače wallstreetských buršiánů“, kteří prý chystají atomovou válku; protistátní činnost přirovnal k mandelince bramborové „proti poctivé práci našich rolníků“ a uzavřel výzvou „suďte tvrdě zradu!“. Pro každého z obžalovaných měl nálepku; na Jaroslava a jeho kamaráda Bíchu zbylo „zaměstnanci ČSD, zrádci dělnické třídy“. Na dělníka s rozdrcenou nohou, který dva lidi s někým seznámil a pomohl přestěhovat bednu zbraní, dost velkých slov.

Stojí za to ocitovat, jak Jaroslava nakonec popsal samotný rozsudek. V odůvodnění z něj soud udělal „člověka s protistátním smýšlením reakčních názorů“, který „získával a seznamoval členy protistátní organisace, pomáhal při ukrývání zbraní a připravoval teroristické činy“, a uzavřel, že i u něj je „plně dána skutková podstata zločinu velezrady“. Skoro celá ta konstrukce ale visí na cizích výpovědích: že „slíbil opatřit spolehlivé lidi“, ho podle rozsudku usvědčuje Šimek; o spojení a pozvání na „jednotlivé teroristické činy“ vypovídá Špilauer; o skladech zbraní, vysílačce i „přepadu letiště“ prý soud „zjistil z výpovědi“ Jana Kováře, sedláka z Radostic. Tedy ze stejných výpovědí spoluobviněných, které z nich — jak praví protokol o sedm let později — vynutili.

Sám soud ho přitom nebral jako nepřítele režimu, ale jako člověka, který se „dal svésti“ z mladické nezkušenosti a ublížené ješitnosti — doslova jako osobu svedenou. To mu nakonec polehčilo; na výši trestu to ale mnoho nezměnilo. Rozsudek padl 26. října 1950 — přesně na jeho osmadvacáté narozeniny: sedmnáct let, ztráta občanských práv na deset let a konfiskace celého jmění. Čtyři ze skupiny dostali doživotí; Nejvyšší soud trest na jaře 1951 potvrdil. Ve spise zůstal i soupis osobních věcí, které si bral do vězení: peněženka s rybářským lístkem, dýmka, modré plavky, ručník, pár fotografií, svazek klíčů.

Krajský stranický deník věnoval procesu jediný text — „bdělostní“ sloupek, který skupinu vykreslil skrze třídní archetypy: vesnický boháč, statkářská dcera, odchovanci Hitlerjugend, bývalý příslušník SA, úředníci. Dělník od dráhy se do obrazu nepřítele nehodil — Jaroslavovo jméno dobový tisk vůbec neotiskl. Veřejně mu ho vrátil až polistopadový Borovanský zpravodaj: vzpomínkový článek „Nezapomínejte!“ z ledna 1994 ho uvádí mezi postiženými občany Borovanska jako „železničáře z Borovan“, odsouzeného na sedmnáct let a vězněného většinou na uranu. Vzpomínka mu přisoudila devět let za dráty; doložených jich je necelých šest — i tak dost.

Trest si odpykával v jáchymovských uranových táborech — věznice Ostrov u Karlových Varů, tábory Mariánská a Rovnost. A právě tady zasáhla ta noha: kvůli omezené pohyblivosti ho zařadili o stupeň níž a poslali pracovat na povrch, ne do uranové šachty — radon a křemičitý prach, které tolika horníkům rozežraly plíce, ho tak nejspíš minuly. Dřel přesto vysoko nad normou — sto třináct, místy až sto padesát procent — a stal se „brigadýrem“ — vedoucím vězeňské pracovní čety; tábor, který ho v květnu 1954 ještě odepsal jako „úlisného odpůrce zřízení“, co svůj čin „pokládá za klukovinu“, psal o rok a půl později pravý opak.

Mezitím se za odsouzené přimlouvaly jejich rodiny. Matka jednoho ze spoluodsouzených, Marie Stašková z Radostic, psala přímo prezidentu republiky a prosila o propuštění „v zájmu rodin, zvlášť malých dětí“ — sama jich měla šest; deník její žádost vede jako zamítnutou. Jaroslav měl víc štěstí: v srpnu 1955 mu prezident individuální milostí — zvláštním rozhodnutím o jeho osobě, ne plošnou amnestií — odpustil sedm let, takže ze sedmnácti zbylo deset. A 28. dubna 1956 ho po necelých šesti letech za dráty podmíněně propustili: zbytek trestu mu odložili na osmiletou zkušební dobu. Sedmnáctiletý trest tak ve skutečnosti skončil po šesti letech ve vězení a zbytkem podmínečně na svobodě.

Ta zraněná noha se jeho životem táhne jako zvláštní nit. Vzala mu fotbal — po roce 1940 už za žádný klub nenastoupil. Podle Šimkovy výpovědi ho v roce 1948 držela mimo krádež zbraní, kterou skupina opravdu provedla — „neboť měl bolavou nohu“. A v Jáchymově ho udržela na povrchu, mimo důl. Jedna válečná rána: o hru ho připravila, ale dvakrát ho možná ochránila.

Lidsky to byla léta samoty. Za celou dobu věznění je ve spise zapsaná jediná návštěva: v únoru 1951 přišli „bytná“ Karla Kolářová z Borovan 166 a patrně matčin bratr, strýc Jan Kutner z Těšínova (* 1899) — jeden z osmi dětí Františka a Kateřiny. Matka i nevlastní otec už nežili, byl svobodný a bezdětný — okruh blízkých se smrskl na dva lidi. A právě ta „bytná“ je možná klíč k tomu, co přišlo potom: Karla Kolářová je velmi pravděpodobně Karolina roz. Havelková, matka jeho budoucí ženy. Jaroslav by tak bydlel v podnájmu u svých příštích tchánů; bytná držela pouto i přes mříže a nejspíš to byla ona, kdo za něj zažádal o milost. Po návratu našel domov zase u Kolářových — s Miroslavou, poštovní doručovatelkou z Borovan, založil rodinu a v březnu 1958 se jim narodil syn Jaroslav. Kdy přesně se vzali, teprve dohledáváme.

Čím se v dalších letech živil, zatím nevíme. Zemřel 14. října 1977, dvanáct dní před pětapadesátými narozeninami. Rozloučili se s ním doma v jižních Čechách; zpopelněn byl v českobudějovickém krematoriu a jeho urna byla 15. listopadu 1977 uložena daleko od domova — na Vinohradském hřbitově v Praze, do hrobu, v němž už od čtyřicátých let odpočívaly dvě mladé ženy, Helena Šimoníková a Božena Kosová. Co ho s nimi spojovalo, nevíme; hrob má dnes v nájmu jiná rodina.

Jedna věc se rodem táhne pozoruhodně vytrvale — fotbal. Začalo to Jaroslavem Kutnerem (*1922), dorostencem SK Slavoj Písek ještě před válkou. Jeho syn Jaroslav (*1958) vyrostl v Borovanech, kde s fotbalem začal; v dospělosti se přestěhoval na Táborsko, založil rodinu a u fotbalu zůstal — dlouhá léta hrál za Sokol Sezimovo Ústí a klub pak řadu let vedl jako předseda. Hráli i jeho synové. Nit přitom kopíruje stěhování celého rodu: Písek → Borovany → Táborsko.

Pátrání pokračuje. Odkud Tekla pocházela, už víme — z gruntu Großfilzau; spojení doložil porodní protokol lineckého ústavu. Co se stalo s jejím dvojčetem Eduardem, se nejspíš nedozvíme — nalezinecký spis se nedochoval. A sama Tekla po roce 1865 mizí: v celém Horním Rakousku se pod rodným jménem už nevdala, nezemřela ani neporodila další dítě. Buď se provdala jinde, nebo z kraje odešla — kam, zatím nevíme.

Nad rakouskými kořeny se otázka posunula — a zvětšila. Kdo byli rodiče sedláka Johanna ze Schanz, Joannes starší s Terezií, stále nevíme; plošné prohledání hornorakouských indexů ale ukázalo víc: nejstarší kuttnerovská vrstva nemá v Horním Rakousku ani křty, ani svatby, ani úmrtí. Rod byl do Mühlviertelu nejspíš přistěhovalý — stopy míří za zemskou hranici, do dolnorakouského Waldviertelu, kde Kuttnerů sedí nejvíc. Rozhodčím testem je teď Johannův křest kolem roku 1739 v matrikách mateřské fary Unterweißenbach: najde-li se, byli Kuttnerové v Schanz doma; nenajde-li se, byl přistěhovalcem už on.

Pražský procesní a vězeňský spis z padesátých let je přečtený a dal většinu toho, co stojí v Zápise V. Jaroslavova biologického otce v něm ale nikdo neuvedl; ten zůstává skrytý v jediném místě — v sedmém svazku jílovické křestní knihy, v zápise z roku 1922, který dosud není zpřístupněn online. A pokud bude i ten mlčet, zbývá ještě jedna cesta: test Y-DNA mužů rodu, který může přes shody s jinými testovanými ukázat na příjmení otcovy rodiny. U Tetourů zůstává nedořešena jedna svatba — sňatek Kašpara s Annou Královou, který se z jílovických oddacích knih záhadně vytratil. A přibyla otázka docela nová: kdo byly Helena Šimoníková a Božena Kosová — dvě mladé ženy z pražského hrobu, k nimž byla roku 1977 uložena Jaroslavova urna?

Dvakrát se v přímé linii narodil syn, kterého matrika zapsala bez otce: František roku 1865 a Jaroslav roku 1922. Mezi nimi stojí Marie — Františkova dcera a Jaroslavova matka, která obě spojila. Tahle stránka je pokus poskládat z matrik, spisů a kartoték, co se o nich ještě poskládat dá. Doplňujeme ji, jak archivy odpovídají.